Moje cesta

Jmenuji se Anna Špačková, jsem psycholožka a kvalifikovaná instruktorka jezdectví. V projektu Na koni s rozumem se tak přirozeně potkávají dvě profesní cesty, které se v mém životě dlouho rozvíjely vedle sebe.

Více než dvacet let se pohybuji v prostředí koní – od jezdeckých oddílů a sportovních stájí přes výcvik koní a vedení jezdců až po každodenní odpovědnost za péči a stájový provoz.

Poznala jsem různé koně, lidi, podmínky i přístupy. Některé zkušenosti přinesly dobré výsledky, jiné mě přiměly přehodnotit vlastní postupy. Právě ty druhé ovlivnily mou dnešní práci nejvíce.

Vedle koní mě vždy zajímalo také lidské chování, učení a způsob, jakým si vytváříme vlastní vysvětlení situací. Tento zájem mě přivedl ke studiu jednooborové psychologie.

Co mi každá z cest přinesla

Jezdecké základy jsem získala na Toulcově dvoře. Vedle ježdění jsme procházeli také systematickým vzděláváním – od péče o stáj a koně přes rozpoznávání krmiv a asistenci při připouštění či veterinárních zákrocích až po jezdeckou teorii. Dnes je podobně ucelené vzdělávání spíše výjimkou. Možná jsme tehdy ne vždy věděli, proč se něco dělá právě určitým způsobem, ale naučili jsme se systému a odpovědnosti.

Odtud si nesu jednoduchou zásadu: koně jsou práce, ježdění je bonus.

Později jsem prošla rekreačními i sportovními stájemi a pracovala s oddílovými, soukromými, mladými i málo manipulovanými koňmi. Přechod od menších, odolných huculských koní k velkým sportovním teplokrevníkům mi velmi konkrétně ukázal, kolik toho ještě neumím. Jezdecké dovednosti mi nikdy nepřicházely samy. O to víc jsem musela pracovat, hledat souvislosti a soustavně se vzdělávat.

Podílela jsem se na přípravě koní pro jezdecký provoz, vedení lekcí, péči o stádo, organizaci táborů i běžném fungování stáje. Zkušenosti jsem nezískávala pouze v ideálních podmínkách ani pod vedením lidí, kteří měli vždy správnou odpověď. O to dříve jsem se musela učit nést odpovědnost také za vlastní rozhodnutí.

Jsem kvalifikovaná instruktorka jezdectví, držitelka jezdecké licence a jezdecké služby poskytuji v rámci příslušné vázané živnosti.

Vždy jsem se pohybovala někde mezi humanitním a přírodovědným způsobem uvažování. Zajímalo mě lidské chování, učení, rozhodování i to, proč mohou dva lidé stejnou situaci vnímat zcela odlišně.

Magisterské studium jednooborové psychologie mi poskytlo odborný základ pro porozumění lidskému chování, učení a vnímání i pro kritickou práci s psychologickými poznatky. Součástí studia byla také metodologie výzkumu, práce se zdroji a kritické hodnocení závěrů, které z dostupných informací vyvozujeme.

Především mě naučilo důsledněji oddělovat pozorování od interpretace a nepovažovat první vysvětlení za hotový závěr. Stejný projev člověka nebo koně může mít různé příčiny. Bez jejich rozlišení snadno zvolíme postup, který neodpovídá skutečné situaci.

Praktické zkušenosti jsem získávala také při práci s vybranými psychodiagnostickými metodami a během dvou let působení v prostředí psychiatrické péče, kde jsem se podílela na mapování kognitivních funkcí. Více než pět let jsem zároveň pracovala v neziskovém sektoru při intervenční a vzdělávací činnosti. V obou prostředích bylo potřeba pracovat nejen s tím, co člověk říká, ale také s jeho možnostmi, motivací, odpovědností a dopadem jeho jednání na ostatní.

Psychologické poradenství poskytuji v rámci příslušné vázané živnosti. Psychologické poznatky nepoužívám k rychlému nálepkování lidí ani jako univerzální vysvětlení každého problému. Pomáhají mi přesněji porozumět situaci a rozpoznat, které závěry mají dostatečnou oporu a které zatím zůstávají pracovní hypotézou.

Učím se hlavně z toho, co se nepovedlo

Používala jsem postupy, které bych dnes nepoužila. V některých situacích jsem koně přetlačovala, poháněla silou a jejich odpor četla spíše jako neposlušnost, tvrdohlavost nebo přemíru energie než jako informaci. Uvádím to proto, že nechci vytvářet uhlazený příběh, ve kterém jsem od začátku všechno chápala správně.

Dobré úmysly nemažou dopad špatně zvoleného postupu. 

Změna nepřišla s jedním kurzem ani jedním novým přístupem. Začala ve chvíli, kdy mi přestalo dávat smysl vykládat neúspěch jako důkaz, že je potřeba přitlačit ještě více.

Dnes nepracuji bez nároků ani bez hranic. Nárok ale musí být přiměřený, srozumitelný a průběžně ověřovaný podle skutečné reakce člověka i koně.

Roky praxe mi nedaly pocit, že už vím dost. Naopak mi ukázaly, proč má smysl dál se učit, ověřovat vlastní postupy a zůstat otevřená tomu, že další zkušenost může změnit můj pohled.

Zkušenosti, které změnily mou práci

Ještě před plnoletostí jsem dostala možnost pracovat s mladou appaloosou, která byla sice formálně obsednutá, ale prakticky nejezditelná. Člověka na sobě strpěla, dokud po ní nechtěl pohyb vpřed. Potom se situace měnila v konflikt.

Zkoušelo se silnější pobízení, pohánění několika lonžovacími biči i různé alternativní postupy. Výsledkem nebyl fungující kůň, ale stále větší odpor. Nakonec zazněl verdikt zkušených jezdců a trenérů z drezurní stáje, že kobylka nikdy nebude jezditelná.

V klidnějším prostředí jsme začali znovu, především ze země. Požadavky bylo potřeba rozdělit na menší části, změnit podmínky a hledat způsob, kterému kobylka dokázala porozumět. Postupně se měnily její naučené reakce, začala více důvěřovat člověku na hřbetě a nakonec se na ní bezpečně jezdilo.

Kobylka mě naučila něco důležitějšího než jeden výcvikový postup: silnější reakce koně nemusí znamenat, že potřebuje silnější tlak. Může ukazovat, že jsme přehlédli příčinu, zvolili nevhodné podmínky nebo po něm chceme něco, čemu jsme ho dosud nenaučili.

Dnes její chování i pozdější změnu dokážu popsat odbornými pojmy. Zároveň vím, že tehdejší výsledek byl zčásti dílem náhody, nikoli důkazem zázračné metody nebo mých tehdejších zkušeností.

Ještě před dokončením střední školy jsem dostala možnost samostatně se starat o větší počet koní, připravovat je na jezdecké tábory a postupně se podílet také na vedení táborového provozu a lidí, kteří v něm pracovali.

Zpočátku jsem se opírala především o vlastní pracovitost a přesvědčení, že když se budu dostatečně snažit, všechno zvládnu. Brzy se ale ukázalo, že odpovědnost za celý provoz není totéž jako schopnost dobře vykonat jednotlivé úkoly. Musela jsem se za pochodu učit plánovat, rozdělovat práci, formulovat očekávání a průběžně kontrolovat skutečné výsledky.

Nejcitelnější chyba se týkala koní. Podcenila jsem rozdíl mezi jejich běžnou prací a dlouhodobou zátěží táborového provozu. Během několika týdnů výrazně ztratili kondici. Nebyla to smůla ani selhání okolností, al důsledek toho, že jsem měla více odpovědnosti než znalostí a chyběl mi systém, který by problém zachytil dříve. Bylo potřeba rychle upravit krmení, zátěž i celý způsob sledování jejich stavu.

Tato zkušenost mi zůstala jako připomínka, že dobrý úmysl ani vysoké pracovní nasazení nenahrazují znalosti a zkušenosti. Dobře fungující provoz nestojí na jednom schopném člověku, ale na systému, který dokáže zachytit chybu dříve, než začne její důsledky nést člověk nebo kůň.

Při dokončování instruktorské kvalifikace jsem sedla na problematickou kobylku. Po prvním pádu jsem kvůli vlastnímu egu znovu nasedla. Druhý pád skončil na betonu, tentokrát i s koněm.

Následovalo vážné poranění páteře, operace a stabilizace kompresní zlomeniny obratle. Obě zápěstí byla při nárazu roztříštěná a pravou ruku bylo nutné zpevnit dlahou. Od horších následků mě uchránilo kvalitní ochranné vybavení a velké štěstí. Rozhodně ne bezchybný úsudek.

Návrat ke koním znamenal vyrovnávání se s chronickou bolestí, omezením běžného fungování i silným strachem. Některé věci, které dříve působily samozřejmě, se najednou staly velmi obtížnými. Strachu jsem se nikdy nezbavila úplně. Postupně jsem se ale naučila nevnímat jej jako slabost, kterou je nutné překonat, ale jako informaci o riziku, připravenosti a možnostech bezpečnějšího řešení.

Dnes jsou koně, na které nesednu. Nevnímám to jako nedostatek odvahy, ale jako schopnost posoudit, zda je riziko přiměřené a zda neexistuje jiná cesta ke stejnému cíli.

Úraz mě naučil nezaměňovat překonání strachu za pokrok, pokračování za každou cenu za důslednost a prosazený výkon za bezpečně zvládnutou situaci.

Po úrazu jsem plánovala vrátit se naplno k psychologii a koně ponechat jako volnočasovou součást života. Narození dcery ale změnilo tempo i podobu tohoto návratu.

Projekt nevznikl ve chvíli, kdy bych měla dokonale připravené podmínky, dostatek času a hotovou představu o všech službách. Dvě přítelkyně ze stáje mi nabídly spolupráci, která mě vytáhla ze zajeté rutiny a přiměla znovu systematicky rozvíjet práci s koňmi a lidmi kolem nich.

Postupně přestalo dávat smysl nechávat zkušenosti s koňmi, psychologické vzdělání a otázky z jezdecké praxe ležet odděleně jen proto, že tradičně patří do různých oborů.

Na koni s rozumem je prostorem, ve kterém lze společně sledovat člověka, koně, pohyb, učení i prostředí – a přitom neztrácet hranice jednotlivých odborností. 

Nevzniklo z přesvědčení, že už mám všechny odpovědi. Vzniklo z potřeby klást přesnější otázky a vlastní odpovědi dál ověřovat.

Nemám jednu metodu, ale pevný rámec

Nevěřím, že lze každého člověka a koně vložit do stejného výcvikového systému. Metoda může být sama o sobě promyšlená a funkční, ale problém vzniká ve chvíli, kdy se do ní musí konkrétní dvojice vejít bez ohledu na svou historii, možnosti a prostředí.

To ale neznamená, že pracuji nahodile nebo pokaždé začínám úplně od začátku. Proměnlivý je konkrétní postup. Pevný zůstává způsob, jakým situaci mapuji, ověřuji a vyhodnocuji.

Výsledkem není diagnóza ani předem daný tréninkový plán, ale srozumitelnější mapa situace a podklady pro volbu dalšího postupu.

Součástí dobrého rozhodnutí může být také zjištění, že je potřeba nejprve přizvat veterináře, fyzioterapeuta, sedláře nebo jiného odborníka.

Pevný je rámec. Proměnlivá musí zůstat cesta.

Co ode mě můžete očekávat

Co chci rozvíjet dál

V současnosti rozvíjím strukturovaný způsob mapování fungování dvojice jezdec–kůň. Propojuji při něm to, jak jezdec společné fungování popisuje, s tím, co lze pozorovat v konkrétních situacích. Rozdíl mezi těmito pohledy může ukázat přehlédnuté signály koně, nefunkční návyky i možnosti dalšího rozvoje.

Do budoucna chci vytvořit metodiku, která propojí dotazníky, pozorovací nástroje a zkušenosti z praxe a bude prakticky využitelná pro jezdce. Nemá nahrazovat veterinární ani jinou odbornou diagnostiku a nemá předepisovat jedinou správnou cestu. Jejím účelem je přesněji popsat výchozí situaci a určit, co je možné změnit a co je potřeba dále ověřit.

Cílem není vytvořit další univerzální metodu, ale zpřesnit způsob, jakým se díváme, ptáme a rozhodujeme.

Toto téma chci dále rozvíjet také vědecky, ideálně v rámci doktorského studia. Zajímá mě rovněž, jak různé výcvikové přístupy pracují s pozorovatelnými projevy dvojice a jaká vysvětlení z nich následně vyvozují.

Důležitější než rychlá odpověď je správná otázka

Nevěřím, že existuje jediná správná cesta pro každého člověka a koně. Věřím ale, že lze přesněji zmapovat výchozí situaci, pojmenovat podstatné souvislosti a zvolit postup, který odpovídá skutečným možnostem dvojice.

Pokud hledáte rychlé potvrzení, že všechno děláte správně, pravděpodobně si nebudeme vyhovovat.

Pokud chcete přesněji zjistit, co se ve vaší situaci skutečně děje a co s tím lze udělat, můžeme se na ni podívat společně.

Přejít nahoru